prof. Josef SKUPA slaví 130 ☆

Josef Skupa se narodil 16. ledna 1892 ve Strakonicích. Tak trochu náhodou a tak trochu jako překvapení. Tak jako tomu bylo u Josefa Skupy často.
Tatínek, plzeňský četník služebně často cestoval. Mladým manželům vadilo časté odloučení a tak paní Skupová jezdívala za manželem na návštevy. No a při jedné z cest se ve Strakonicích, v restauraci u Varausů narodil malý Josífek. Hurá!
Už jako malý rád maloval a své schopnosti dovedl využít. Část svého dětství trávil v Mladějovicích, kde jeho strýc působil jako řídící učitel. Malý Josífek tam chodil do páté třídy. Zde také odehrál svá první loutková představení. Ve vlastnoručně vyrobených kulisách s papírovými loutkami. Poprvé okusil, jak sladký je potlesk. Obě hry – „Jedeš z tý hrušky“ i veršovaný pamflet na ševce Vaňuru totiž měly u kamarádů bouřlivý úspěch. Ba co víc, za pamflet obdržel i první honorář. Od pana řídícího dvakrát pravítkem přes ruce. V budově školy má proto právem pamětní desku a od roku 2013 zde také stojí pomník Spejbla a Hurvínka. Místní úspěšný ochotnický spolek také nese Skupovo jméno.
Zájem o kreslení a malování se s věkem nezmenšoval, ba naopak. Mladý Skupa se proto připravoval ke vstupu na Akademii výtvarných umění. Nakonec ale poslechl rodiče a vystudoval, dle jejich mínění praktičtější, Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Píše se rok 1911.
V tehdejší Praze právě kvasí atmosféra vzdoru, studentská bohéma odmítá vše zažité a tvoří vlastní umělecký svět. Zároveň se rodí nový umělecký fenomén – kabaret. Vznikají nové umělecké směry. Do módy přichází futurismus. Skupa rozhodně nezůstává stranou. Přátelství se starším spolužákem, sochařem Františkem Fialou (Ferencem Futuristou) ho přivedlo na scénu i ke psaní skečů. Když FF zakládá kabaret „U kuřího oka“ je Skupa u toho. Kdo ví, jestli se nám v názvu kabaretu obloukem nevrací mladějovický švec Vaňura…
Každopádně se právě v této době rozvinul Skupův improvizační talent a především jeho láska k divadlu.
Je rok 1915. Skupa dokončil školu, začína vyučovat na střední škole, ale vzápětí rukuje. K pěchotě v maďarském Székesfehérváru. I tam ho provází potřeba divadla a tak si vyrábí prstové loutky, kterými baví nejen své spolubojovníky, ale i děti důstojníků. A máme tu další náhodu. Skupa se opařil v polní kuchyni a na přímluvu jednoho ze spokojených tatínků důstojníků nebyl poslán do místního lazaretu, ale do zálohy, překvapivě domů do Plzně. Bezpochyby mu to zachránilo život.
Opět učí a pracuje pro Městské divadlo, ale láska k loutkám ho v roce 1917 přivedla i do dobročinného Loutkového divadla feriálních osad, které navíc zoufale potřebovalo výtvarníka.
Skupa tam tříbí svůj talent. Exceluje v řadě rolí. Obecně známý je jeho revoluční Kašpárek, který pomohl k rozpadu monarchie a dokázal pochovat Rakousko-Uhersko ještě před koncem války.
Skupa si udělal dobré jméno, je uznávaný interpret, za kterým se do „feriálek“ míří řada umělců. Začíná spolupráce s autorem Frankem Wenigem. Ale principál Novák, tradiční loutkář, který divadélko vede nepouští mladého Josefa k vodění loutek. Navíc mu vadí Skupův nový přístup k výtvarnému, ale i hereckému projevu. A tak v duchu futurismu přichází v roce 1920 Skupovi na pomoc někdo, kdo tradice zboří, někdo, kdo svou výřečností a hlavně svou výjimečnou inteligencí, přehledem a znalostmi zcela převálcuje Kašpárka i hloupého Honzu. Ano v roce 1920 se narodil Josef Spejbl. Dalším, samozřejmě nemenším milníkem toho roku pro Skupu bylo, že se oženil s Jiřinou Schwarzovou.
Tvůrčí konflikty s principálem neustávaly. Spejbl získával stále větší oblibu a když se navíc, opět tak trochu jako překvapení, v roce 1926 narodilo něco malého, co vysokým hláskem řeklo „Rukulíbám“ a zakroutilo očima, publikum doslova vybuchlo a cesta novým směrem byla otevřená.
V roce 1927 opouští rodina Novákova divadlo a vedení přebírá Skupa.
Díky velkému zájmu a úspěchu u publika se v roce 1930 divadlo zcela profesionalizuje. Zrodilo se Divadlo Spejbla a Hurvínka. První profesionální loutkové divadlo nového typu.
Skupův úspěch je daný samozřejmě jeho improvizačními schopnostmi a humorem. Futurismus i dada, které v zahraničí boří zažité principy umění urputně, až s nenávistí, se v Čechách, jako obvykle, přetavily v humor. A náš pan profesor Skupa v něm vynikal. Od kupletů a básní až k oslovením. (Vážená usedlino atd.). Nikdy v sobě ale nezapřel učitele. Bral loutku i jako ten nejlepší prostředek k výchově dětí a přes improvizační talent pracoval v divadle systematicky. Nelíbil se mu tradiční repertoár původních „feriálek“. Ale neodmítl ho šmahem. Učil se na něm a od rodiny Nováků pokorně převzal a pouze modernizoval „vodičské“ řemeslo. Divadlo bral vždy jako kolektivní práci lidí, kteří mají rádi lidi. I v tom je tkví jeho úspěch.
Skupa vydává desky, účinkuje v rozhlase, hostuje v Praze, přátelí se s V+W, spolupracuje s nejznámějšími osobnostmi první republiky.
Vše přerušuje válka. Skupa nebojácně pokračuje v hraní, ale nakonec je uvězněn a deportován do drážďanského lágru. Spejbl s Hurvínkem končí v trezoru gestapa.
Po vybombardování Drážďan se šťastnou náhodou Skupovi podaří utéct a vrátit se domů. Válka naštěstí vzápětí končí.
Po válce obnovuje činnost divadla, překvapivě nikoliv v Plzni, ale v Praze. Počet příznivců rozhodl.
Divadlu se relativně daří, doma i na zájezdech, ale repertoárově trochu strádá. Na programu jsou opakující se revue nebo dokonce pokusy o „nehurvínkovský“ repertoár. Nedařilo se. Skupa je vážně nemocný, ale statečně hraje dál. Množí se úvahy a spekulace o konci divadla. Skupa, který podobnou situaci předvídal, se ale včas obklopil mladou generací nadějných tvůrců, kterým postupně předával péči o divadlo. V divadle tak začíná být veselo, opět vládne tvůrčí atmosféra. Od roku 1952 se pan profesor příležitostně alternuje s mladým Milošem Kirschnerem, kterého si do divadla prosadil přes protesty úřadů. V roce 1956 ho na zájezdě v Plzni překvapenému publiku oficiálně představuje jako svého nástupce. Mladí tvůrci vnesou nový vítr do dramaturgie divadla a Skupa sám dostává elán a chuť do další práce.
Nikdo netušil, že nám přichystá další a poprvé nepříjemné překvapení. Pár dní před plánovanou oslavou 65 narozenin pan profesor Skupa umírá.

Odchází od nás ale pouze fyzicky. Jméno pana profesora Skupy se připomíná dodnes. Nesou ho ulice, divadelní spolky, sály i vlak. Pro českou kulturní scénu objevil Jiřího Trnku nebo Miloše Kirschnera. Ale hlavně žije v srdcích lidí, které dodnes baví jeho Užovky a další nahrávky. A zapsaný je i v lipových srdíčkách všech našich loutek.
Takže pane profesore aneb vážená usedlino, jsme moc rádi, že jste tu těch sto třicet let stále s námi.