prof. Josef SKUPA slaví 130 ☆
![](https://spejbl-hurvinek.cz/wp-content/uploads/2022/01/skupa130.png)
Josef Skupa se narodil 16. ledna 1892 ve Strakonicích. Tak trochu náhodou a tak trochu jako překvapení. Tak jako tomu bylo u Josefa Skupy často.
Tatínek, plzeňský četník služebně často cestoval. Mladým manželům vadilo časté odloučení a tak paní Skupová jezdívala za manželem na návštevy. No a při jedné z cest se ve Strakonicích, v restauraci u Varausů narodil malý Josífek. Hurá!
Už jako malý rád maloval a své schopnosti dovedl využít. Část svého dětství trávil v Mladějovicích, kde jeho strýc působil jako řídící učitel. Malý Josífek tam chodil do páté třídy. Zde také odehrál svá první loutková představení. Ve vlastnoručně vyrobených kulisách s papírovými loutkami. Poprvé okusil, jak sladký je potlesk. Obě hry – “Jedeš z tý hrušky” i veršovaný pamflet na ševce Vaňuru totiž měly u kamarádů bouřlivý úspěch. Ba co víc, za pamflet obdržel i první honorář. Od pana řídícího dvakrát pravítkem přes ruce. V budově školy má proto právem pamětní desku a od roku 2013 zde také stojí pomník Spejbla a Hurvínka. Místní úspěšný ochotnický spolek také nese Skupovo jméno.
Zájem o kreslení a malování se s věkem nezmenšoval, ba naopak. Mladý Skupa se proto připravoval ke vstupu na Akademii výtvarných umění. Nakonec ale poslechl rodiče a vystudoval, dle jejich mínění praktičtější, Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Píše se rok 1911.
V tehdejší Praze právě kvasí atmosféra vzdoru, studentská bohéma odmítá vše zažité a tvoří vlastní umělecký svět. Zároveň se rodí nový umělecký fenomén – kabaret. Vznikají nové umělecké směry. Do módy přichází futurismus. Skupa rozhodně nezůstává stranou. Přátelství se starším spolužákem, sochařem Františkem Fialou (Ferencem Futuristou) ho přivedlo na scénu i ke psaní skečů. Když FF zakládá kabaret “U kuřího oka” je Skupa u toho. Kdo ví, jestli se nám v názvu kabaretu obloukem nevrací mladějovický švec Vaňura…
Každopádně se právě v této době rozvinul Skupův improvizační talent a především jeho láska k divadlu.
Je rok 1915. Skupa dokončil školu, začína vyučovat na střední škole, ale vzápětí rukuje. K pěchotě v maďarském Székesfehérváru. I tam ho provází potřeba divadla a tak si vyrábí prstové loutky, kterými baví nejen své spolubojovníky, ale i děti důstojníků. A máme tu další náhodu. Skupa se opařil v polní kuchyni a na přímluvu jednoho ze spokojených tatínků důstojníků nebyl poslán do místního lazaretu, ale do zálohy, překvapivě domů do Plzně. Bezpochyby mu to zachránilo život.
Opět učí a pracuje pro Městské divadlo, ale láska k loutkám ho v roce 1917 přivedla i do dobročinného Loutkového divadla feriálních osad, které navíc zoufale potřebovalo výtvarníka.
Skupa tam tříbí svůj talent. Exceluje v řadě rolí. Obecně známý je jeho revoluční Kašpárek, který pomohl k rozpadu monarchie a dokázal pochovat Rakousko-Uhersko ještě před koncem války.
Skupa si udělal dobré jméno, je uznávaný interpret, za kterým se do “feriálek” míří řada umělců. Začíná spolupráce s autorem Frankem Wenigem. Ale principál Novák, tradiční loutkář, který divadélko vede nepouští mladého Josefa k vodění loutek. Navíc mu vadí Skupův nový přístup k výtvarnému, ale i hereckému projevu. A tak v duchu futurismu přichází v roce 1920 Skupovi na pomoc někdo, kdo tradice zboří, někdo, kdo svou výřečností a hlavně svou výjimečnou inteligencí, přehledem a znalostmi zcela převálcuje Kašpárka i hloupého Honzu. Ano v roce 1920 se narodil Josef Spejbl. Dalším, samozřejmě nemenším milníkem toho roku pro Skupu bylo, že se oženil s Jiřinou Schwarzovou.
Tvůrčí konflikty s principálem neustávaly. Spejbl získával stále větší oblibu a když se navíc, opět tak trochu jako překvapení, v roce 1926 narodilo něco malého, co vysokým hláskem řeklo “Rukulíbám” a zakroutilo očima, publikum doslova vybuchlo a cesta novým směrem byla otevřená.
V roce 1927 opouští rodina Novákova divadlo a vedení přebírá Skupa.
Díky velkému zájmu a úspěchu u publika se v roce 1930 divadlo zcela profesionalizuje. Zrodilo se Divadlo Spejbla a Hurvínka. První profesionální loutkové divadlo nového typu.
Skupův úspěch je daný samozřejmě jeho improvizačními schopnostmi a humorem. Futurismus i dada, které v zahraničí boří zažité principy umění urputně, až s nenávistí, se v Čechách, jako obvykle, přetavily v humor. A náš pan profesor Skupa v něm vynikal. Od kupletů a básní až k oslovením. (Vážená usedlino atd.). Nikdy v sobě ale nezapřel učitele. Bral loutku i jako ten nejlepší prostředek k výchově dětí a přes improvizační talent pracoval v divadle systematicky. Nelíbil se mu tradiční repertoár původních “feriálek”. Ale neodmítl ho šmahem. Učil se na něm a od rodiny Nováků pokorně převzal a pouze modernizoval “vodičské” řemeslo. Divadlo bral vždy jako kolektivní práci lidí, kteří mají rádi lidi. I v tom je tkví jeho úspěch.
Skupa vydává desky, účinkuje v rozhlase, hostuje v Praze, přátelí se s V+W, spolupracuje s nejznámějšími osobnostmi první republiky.
Vše přerušuje válka. Skupa nebojácně pokračuje v hraní, ale nakonec je uvězněn a deportován do drážďanského lágru. Spejbl s Hurvínkem končí v trezoru gestapa.
Po vybombardování Drážďan se šťastnou náhodou Skupovi podaří utéct a vrátit se domů. Válka naštěstí vzápětí končí.
Po válce obnovuje činnost divadla, překvapivě nikoliv v Plzni, ale v Praze. Počet příznivců rozhodl.
Divadlu se relativně daří, doma i na zájezdech, ale repertoárově trochu strádá. Na programu jsou opakující se revue nebo dokonce pokusy o “nehurvínkovský” repertoár. Nedařilo se. Skupa je vážně nemocný, ale statečně hraje dál. Množí se úvahy a spekulace o konci divadla. Skupa, který podobnou situaci předvídal, se ale včas obklopil mladou generací nadějných tvůrců, kterým postupně předával péči o divadlo. V divadle tak začíná být veselo, opět vládne tvůrčí atmosféra. Od roku 1952 se pan profesor příležitostně alternuje s mladým Milošem Kirschnerem, kterého si do divadla prosadil přes protesty úřadů. V roce 1956 ho na zájezdě v Plzni překvapenému publiku oficiálně představuje jako svého nástupce. Mladí tvůrci vnesou nový vítr do dramaturgie divadla a Skupa sám dostává elán a chuť do další práce.
Nikdo netušil, že nám přichystá další a poprvé nepříjemné překvapení. Pár dní před plánovanou oslavou 65 narozenin pan profesor Skupa umírá.
![](https://spejbl-hurvinek.cz/wp-content/uploads/2022/01/skupa_65.jpg)
Odchází od nás ale pouze fyzicky. Jméno pana profesora Skupy se připomíná dodnes. Nesou ho ulice, divadelní spolky, sály i vlak. Pro českou kulturní scénu objevil Jiřího Trnku nebo Miloše Kirschnera. Ale hlavně žije v srdcích lidí, které dodnes baví jeho Užovky a další nahrávky. A zapsaný je i v lipových srdíčkách všech našich loutek.
Takže pane profesore aneb vážená usedlino, jsme moc rádi, že jste tu těch sto třicet let stále s námi.